Obecně lze konstatovat, že sladké vody, na rozdíl od moří, mají velmi různorodé fyzikálně-chemické vlastnosti a složení. Známe ryby, které žijí jen v chladných vodách a ryby, které žijí v tropických teplých vodách. Známe ryby, které žijí v ?kyselých? vodách a ryby, které žijí naopak ve vodách ?alkalických?, ryby, které ke svému vývoji potřebují vápník a ryby, které vápník nesnášejí. Dále se mohu zmínit o rybách, které jsou náročné na obsah kyslíku a naopak jsou ryby, které ho potřebují jen velmi málo. A tak bychom mohli pokračovat. Výčet biologických potřeb je daleko rozsáhlejší. Ryby jsou však velmi přizpůsobivé a dokáží se adaptovat a dokonce rozmnožovat i v krajních mezích optimálních hodnot. Proto se setkáváme s úspěšnými výtěry a odchovy u problematických druhů ryb, a to i v případě zcela odlišných životních podmínek. Je jen velmi málo druhů ryb, které ke svému vývoji vyžadují specifické prostředí s minimálním rozdílem fyzikálně chemických vlastností vody.
Ryby lze rozdělit na druhy labilní (euryoikní) a druhy stabilní (stenoikní). U některých euryoikních druhů ve fázi vývoje vajíček, resp. embryí je přizpůsobivost jen velmi malá, na rozdíl od dalších vývojových stádií, včetně dospělosti. Oplození vajíček je mnohdy velmi úzce spjato s fyzikálně – chemickými vlastnostmi vody a s obsahem výluhů odumřelé, odumírající nebo živé flory. Některé druhy ryb se ?naučily? za milióny let vývoje v daných podmínkách přivést potomstvo jen tehdy, jestliže reakce vody po výluhu je na úrovni baktericidních vlastností a ve vodě je dostatek vhodného krmení. Jako příklad lze uvést některé characidy rodu Paracheirodon z povodí Amazonky, které se rozmnožují jen v období dešťů a po ?rozlití? přítoků Amazonky. V tomto období se do vody dostávají výluhy z přilehlých travnatých a kořenových ploch, které vytvoří příhodné chemické prostředí a z toho vyplývající vlastnosti vody Pojmenujme tento stav jako Faktor prostředí (Fp).
První fáze reprodukce resp. oplození vajíček je u labilních druhů velmi úzce spjata s faktorem prostředí hlavně s reakcí vody pH a teplotou vody. Optimální pohyblivost spermií je totiž možná jen v úzkém rozmezí hodnot reakce vody pH a teploty. Vývojová fáze vajíček je u mnoha druhů ryb velmi úzce vázána na specifické podmínky, kde se setkáváme s velmi malým rozmezím přizpůsobivosti resp. úzkým rozmezím optimálních hodnot, na rozdíl od velmi přizpůsobivých mladých rybek téhož druhu. Mluvím zde o hranicích rozmezí optimálních hodnot, které v sobě zahrnují fyzikálně chemické a biologické vlastnosti vody, včetně parciálního tlaku vzduchu na hladině a tlaku vodního sloupce. Vyjádříme-li každou hodnotu Fp úsečkou, kde ve středu umístíme 100 % úspěšnosti oplození a dalšího vývoje, tak oběma směry od ideálního Fp se procenta úspěšnosti oplození a vývoje daného druhu ryb značně zmenšují. Úspěšnost oplození a dalšího vývoje oplodněného vajíčka je u labilních druhů ryb závislá i na obsahu vápenatých iontů a dalších makro i mikroprvků. Zejména podíl vápníku, spolu s reakcí vody pH se na úspěšnosti vývoje podílejí nejvíce. Svou úlohu zde hraje tzv. antagonismus iontů, který ovlivňuje transport potřebných prvků do organismu, ale i vylučování látek z produktů látkové výměny. Proto je nutné se nejdříve zajímat o to, jaké prostředí můžeme rybám ?nabídnout? a podle toho vybrat čeleď, rod a druh ryb, které můžeme odchovávat a chovat.
Mezi základní fyzikálně chemické stresory patří především:
A) Příliš nízká nebo vysoká teplota vody.
B) Příliš nízká nebo vysoká hodnota reakce vody pH.
C) Příliš nízký nebo vysoký obsah kyslíku ve vodě.
D) Vysoký obsah produktů látkové přeměny.
E) Přítomnost jiných toxických látek ve vodě.
A) Příliš nízká nebo vysoká teplota vody
Ryby jsou poikilotermní živočichové tzn., že teplota jejich těla je shodná nebo se o 1 oC liší od teploty vody ve které žijí. S teplotou jejich těla, tedy zároveň s teplotou okolí je úzce spjata intenzita látkové přeměny u ryb. Se vzrůstající teplotou vody, v rozmezí optimálních hodnot pro daný druh ryb, vzrůstá i intenzita metabolismu a naopak. Teplota vody má významný vliv i na vznik a průběh řady nemocí akvarijních teplomilných ryb. Imunitní systém teplomilných ryb je nejaktivnější v rozmezí teploty 25 oC ? 3 oC.
Všechny ryby velmi dobře snášejí pomalejší změny teploty vody, které se dlouhodobě mohou pohybovat i v krajních mezích optimálních hodnot. Tato tolerance je však závislá na vývojovém stádiu ryb a na celkovém zdravotním stavu ryb. U velmi ranného plůdku téměř všech ryb by tolerance výkyvu teploty neměla přesáhnout ? 1.5 oC. Velmi nebezpečné, pro všechny druhy ryb, jsou náhlé výkyvy teploty, zvlášť pak snaha rychle chybu napravit. V dobrém úmyslu sice teplotu rychle upravíme, ale zároveň ryby v tu chvíli vystavíme velké stresové zátěži, které velmi často končí hromadným úhynem ryb. U teplomilných druhů ryb by teplotní výkyvy neměly přesáhnout krátkodobě ? 5 oC. Postupným zvyšováním teploty
vody se u mnohých druhů ryb můžeme ?vyšplhat? až na teplotu 33-38 oC. Snášenlivosti vyšší teploty můžeme u některých druhů ryb využít jako podporu při léčení některých ektoparazitóz, např. při potlačování piscinoodiniózy, ichtyoftiriózy, ichtyobodózy a dalších parazitóz.
Příznaky nemocí z chladné vody u teplomilných druhů ryb
Rychlá změna teploty vody pod 22 o C.
- Některé druhy ryb ztrácejí své přirozené vybarvení.
- Ryby přestanou přijímat potravu – významně se zpomalí látková přeměna až na minimum.
- Pohyb ryb se zpomaluje.
- Při 18 oC se metabolismus zcela zastaví.
- Nestrávená nebo částečně strávené krmení v trávícím ústrojí plynuje. Dochází k hromadění plynů, které způsobují zvětšení tělní dutiny, ztrátu rovnováhy a rychlý úhyn.
Při náhlém snížení teploty vody pod spodní hranici optimálních hodnot je náhlý úhyn ryb všech velikostí sekundárně způsoben nebo značně zesílen i autointoxikací ryb amoniakem. Snížením intenzity metabolismu se sníží i vylučování amoniaku přes žaberní ústrojí a je možné konstatovat, že ryb se otrávily potravou. Tento stav se nazývá0 toxická nekróza žáber.
b) Rychlá změna teploty vody nad optimální hranici.
- Ryby se snaží uniknout (instinktivně do chladných vod).
- Se stoupající teplotou se zrychluje dech ( klesá obsah kyslíku ve vodě a ryby se dusí).
- Ryby se drží u hladiny kde při maximu nastává hynutí ?uvařením?.
Prevence: Nepodceňovat vliv teploty a zvláště její náhlé změny na ryby. Optimální teploty pro chov a odchov daného druhu ryb nalezneme v literatuře.
B) Příliš nízká nebo vysoká hodnota reakce vody pH
Akvarijní ryby potřebují ke svému zdravému životu zachovat stejné, nebo podobné životní podmínky, které byly a jsou součástí evoluce tj. vývoje daného druhu ryb již po mnoho miliónů let. Jednou z podmínek, které významně ovlivňují biologické a fyziologické funkce a zároveň i imunitní systém ryb je reakce vody, kterou označujeme zkratkou pH. Tato zkratka vyjadřuje vzájemný poměr vodíkových a hydroxylových iontů H+ : H3O ve vodě, jehož obrácený logaritmus je bezrozměrné číslo a bylo nazváno latinským výrazem phondus Hydrogeni. V překladu to znamená síla vodíku a zkráceně pH.
Příliš vysoké nebo nízké pH způsobuje vážné zdravotní problémy u ryb. Hodnota pH má nejen primární biologický význam z hlediska zdravotního stavu ryb, ale je i důležitým sekundárním fyzikálně-chemickým faktorem pro výskyt a koncentrování některých toxických látek. V chovu teplomilných ryb je to především amoniak a toxické kovy z pozinkovaných vodovodních rozvodů. Všeobecně se uvádí, že většina vodních organismů toleruje pH v rozmezí 4,8-9.00 pH. Bezobratlí dokáží tolerovat ještě širší rozpětí od 3,5-10,5 pH. Například nítěnky obecné (Tubiflex tubiflex) hynou při pH nižším než 3,5 a vyšším než 10,5 pH.
Organismus ryb se proti působení nízkého nebo vysokého pH vody chrání zvýšeným vylučováním ochranného hlenu na kůži a vnitřní straně skřelí. Při mimořádně vysokých nebo nízkých hodnotách pH dochází k poškození tkání, zejména žáber až k výskytu krvácenin na žábrách a na spodině tělní. Při pitvě zjistíme velmi silné zahlenění kůže a žáber, často s příměsí krve. Hlen je matný a vodnaté konzistence.
Vliv pH na biologické a fyziologické funkce ryb
U vodních živočichů ovlivňuje reakce vody většinu fyziologických funkcí. Nejvíce však funkci enzymů. Enzymy můžeme označit za katalyzátory biochemických reakcí, které jsou nutné k životu. Většina těchto enzymů včetně hlavních tzv. trávících, je funkčních jen v určitém rozmezí pH. Obyčejně od 4,8 do 9.0 pH. Toto rozmezí platí pro chov i odchov všech druhů sladkovodních ryb přičemž pro chov většiny z nich je vhodné prostředí od 6,5-7,5 pH. Reakce vody pH má i významný vliv na oplození vajíček ryb spermiemi. Čím nižší je hodnota pH od rozmezí optimálních hodnot pro daný druh ryb, tím nižší je pohyblivost spermií a tím i procento oplození. Dále se uvádí, že ryby, které jsou vystavené kyselejšímu prostředí rostou pomaleji než v prostředí s pH nad hranicí snášenlivosti. Snad jako u všeho i zde jsou výjimky. Při překročení určitých hranic optimálních hodnot v kyselé oblasti pH je při zvýšené aktivitě vodíkových iontů významně ovlivněn osmoregulační systém ryb a antagonismus přítomných rozpuštěných látek zejména u vápníku a hořčíku. Během evoluce některých druhů ryb je vlivu pH na průběh základních životních funkcí ?využito? při jejich rozmnožování. Jedná se tedy o obranný mechanismus, převážně proti všudypřítomným patogenním bakteriím. V tomto ?kyselém? prostředí, z výše uvedených důvodů, ztrácejí některé bakterie schopnost reprodukce. Takovéto prostředí nazýváme baktericidní. Takovéto, doslova sterilní prostředí, je pro některé druhy tropických ryb např. z povodí Amazonky, startovacím mechanismem k rozmnožování. Těmto rybám často říkáme problematické a to z toho důvodu, že k oplození, vývoji oplozených vajíček a k dalšímu vývoji plůdku ryb je zapotřebí dodržet úzké rozmezí fyzikálně chemických vlastností a hlavně pH. V přirozených podmínkách je tento ideální stav životního prostředí zajištěn jen v období dešťů, kdy dochází k rozlití řek, k výluhům okolních substrátů živé, odumírající nebo odumřelé flóry. Na příhodné kyselosti vody se zde nejvíce podílejí huminové látky zejména pak kyselina ? ? huminov?, její soli a oxid uhličitý.
Prevence: Pravidelné kontroly reakce pH vod, které používáme pro odchov a chov ryb. Optimální hodnoty pH pro chov a odchov daného druhu ryb naleznete v odborné literatuře.
C) Příliš nízký nebo vysoký obsah kyslíku ve vodě
Velmi významným faktorem při chovu akvarijních ryb je množství rozpuštěného kyslíku ve vodě. Do akvarijních nádrží se kyslík dostává jednak ze vzduchu pomocí vzduchovacích motorů a jednak ze vzduchu tzv. difúzí ( působením atmosférického tlaku vzduchu na hladinu vody). Dalším zdrojem kyslíku je fotosyntetická asimilace vodních rostlin. Vzduch obsahuje 78% dusíku a 21 %kyslíku, 0,03% oxidů uhlíku a inertní plyny. Dusík i kyslík jsou ve vodě velmi špatně rozpustné a obecně pro plyny platí, že čím je voda teplejší tím méně se v ní plyny rozpouštějí. Významným faktorem pro obsah kyslíku ve vodě atmosférický tlak vzduchu, nadmořská výška a tedy i vývoj počasí. S klesajícím tlakem vzduchu a se stoupající nadmořskou výškou klesá i objem rozpuštěného kyslíku ve vodě.
Nízký obsah kyslíku ve vodě
V chovech akvarijních ryb je příčinou snížené koncentrace kyslíku ve vodě především nedostatečné provzdušňování, filtrace a nedostatečná cirkulace vody. Další příčinou snížené koncentrace kyslíku ve vodě bývá i organické znečištění vody. Organické látky se do vody dostávají jednak z produktů látkové přeměny-výkaly ryb nebo rozkladem nezkrmené a uhynulé potravy resp. umělého krmení či z odumřelých rostlin. Jde o to, že organické látky se ve vodě rozkládají a přitom spotřebovávají značné množství kyslíku rozpuštěného ve vodě. Uvedené příčiny mohou způsobit nedostatek kyslíku ve vodě a tím i stresové prostředí pro ryby. Kyslíkový nedostatek ? deficit nebo též hypoxie je chybějící kyslík při dané teplotě a tlaku vzduchu do tzv. rovnovážného (100%) stavu nasycení vody kyslíkem.
Tabulka 1. Uvádí rozpustnost kyslíku (100% nasycení) při rozdílné teplotě a tlaku.
| Teplota vody o C | 760 torrů 0 metrů nad mořem. |
714 torrů 500 metrů nad mořem. |
| 0
10 15 20 25 |
14,65
11,27 10,03 9,02 8,18 |
13,81
10,7 9,41 8,78 7,7 |
Nároky na obsah kyslíku ve vodě jsou u jednotlivých druhů ryb rozdílné. Druhy ryb které pocházejí z tropických nebo subtropických oblastí jsou k nedostatku kyslíku méně citlivé. Je to vývojem druhu v prostředí s vyšší teplotou vody, s nižší koncentrací rozpuštěného kyslíku a tedy s nižšími nároky na kyslík. I přes to je potřeba věnovat koncentraci kyslíku v chovných nádržích, zejména v nádržích bez rostlin, mimořádnou pozornost. Na jedné straně je to z důvodu nižší koncentrace kyslíku při vyšších teplotách vody a na druhé straně také z důvodu zrychleného metabolismu ryb, a tím i vyšší spotřeby kyslíku při biologickém odbourávání produktů látkové výměny a rozkladu ostatních organických látek.
Optimální koncentrace kyslíku pro většinu akvarijních ryb se pohybuje v rozmezí 6 ? 10 mg O2 . l ?1. Příznaky hypoxie pozorujeme až při snížení koncentrace kyslíku pod 2 mg O2 . l ?1 . Ryby přestávají přijímat potravu, zrychleně dýchají , vyplouvají k hladině kde se zdržují, nouzově dýchají, nereagují na podráždění hlukem, ztrácejí únikový reflex a postupně hynou podle jejich náročnosti na kyslík. Z patologicko-anatomických změn je nejnápadnější výrazně světlejší zabarvení až vybělení pigmentu zabarvení. Žábry jsou překrvené až cyanotické, žaberní lístky jsou slepené a víčka skřelového krytu jsou viditelně odchlípená. Než provedeme opatření, je nutné příznaky hypoxie odlišit od případných příznaků parazitárních příčin – napadení žáber prvoky, červy nebo plísněmi.
Prevence: Potřebné množství kyslíku ve vodě je možné zajistit:
1) Dostatečným ale přiměřeným provzdušňováním a cirkulací vody.
2) Pečlivou čistotou, pravidelným odkalováním detritu ze dna.
3) Dostatečnou filtrací vody.
Vysoký obsah kyslíku ve vodě ? plynová embólie: Stejně tak jako nízký obsah kyslíku ve vodě škodí i jeho přebytek. S přebytkem kyslíku se můžeme setkat:
1) při napouštění vody přímo z vodovodních systémů do nově zakládaných nádrží nebo při výměnách většího množství vody v nádrži (na sklech, předmětech, i listech rostlin vidíme bublinky plynů). 2) Při nadměrném vzduchování. 3) Při přepravě ryb v polyetylenových vacích pod kyslíkovou atmosférou.
Při náhlém poklesu atmosférického tlaku, může dojít ke vzniku onemocnění ryb při němž plyny rozpuštěné v krvi vytvoří drobné bublinky, jež často ucpávají krevní cévy, objevují se na kůži, ploutvích a ostatních orgánech ryb. Toto onemocnění bylo pojmenováno jako plynová embolie.
K poškození ryb překysličenou vodou může dojít i při přepravě ryb v polyetylenových sáčcích pod kyslíkovou atmosférou. V dobrém úmyslu rybám přilepšit a dopřát jim dostatek kyslíku při přepravě dochází často k jejich poškození. Při otevření přepravek a vypuštění ryb do prostředí s normálním tlakem vzduchu se často setkáváme s příznaky plynové embolie. Kritická hodnota nasycení vody kyslíkem z hlediska bezpečnosti pro ryby je asi 250-300%.
Příznaky onemocnění z překysličené vody: Postižené ryby mají viditelně rozdílné velmi světlé zabarvené žaberní žáber. Pod mikroskopem vidíme narušené až roztřepané konce žaberních lístků. Po vysazení takto poškozených ryb dochází ihned k napadení odumírajících žaberních lístků bakteriemi, sekundárně plísněmi a při rozsáhlejším poškození žáber ryby hynou.
Prevence: Do čerstvě založených nádrží ryby vysazujeme až po vypuzení přebytečného vzduchu. 2) Vodu provzdušňujeme dostatečně ale přiměřeně tak, aby se na předmětech a rostlinách netvořily bublinky přebytečného vzduchu. 3) Při přepravě ryb v polyetylenových sáčcích nesmíme překročit kritickou hodnotu nasycení vody kyslíkem. Proto věnujeme mimořádnou pozornost správnému seřízení kyslíkové soupravy.
D) Vysoký obsah produktů látkové přeměny
U svých zákazníků se velmi často setkávám s náhlými hromadnými úhyny ryb. Po vyloučení parazitóz provádím vždy rozbor vody na přítomnost toxických látek a vždy se stejným výsledkem. Příčinou nejčastějších náhlých a hromadných úhynů ryb je zvýšená koncentrace dusíkatých toxických látek, především amoniaku (čpavku) nebo dusitanů. Mluvíme zde o intoxikaci amoniakem nebo dusitany. Při transportu ryb navíc hrozí tzv. autointoxikace amoniakem tj. otrava produkty metabolismu vyvolaná jednak kyslíkovým deficitem a jednak stresem.
Amoniak
Při chovech akvarijních ryb se amoniak do vody dostává jednak z produktů látkové přeměny ryb a jednak z rozkladu výkalů a nezkrmené potravy. Ryby mají dusíkatý metabolismus a jedním z produktů je i plynný amoniak nebo-li čpavek. Ten se uvolňuje převážně respiračním systémem ryb do vody. Z těchto důvodů vykazuje okolí žáber silně alkalickou reakci. Vyloučený plynný amoniak se ihned rozpouští ve vodě a přechází do okolního prostředí. Významný podíl amoniaku vzniká i při rozkladu výkalů a nezkrmené potravy ryb, které se v teplé vodě, za pomocí amonizačních bakterií velmi rychle rozkládají nebo-li mineralizují. Bakterií, které rozkládají organické látky na amoniak je velmi mnoho. Nejaktivnější z nich jsou bakterie rodu Bacillus, Pseudomonas a Micrococus. Při zvýšené koncentraci amoniaku dochází k intoxikaci ryb amoniakem a k úhynům ryb.
Ve vodě se amoniak velmi dobře rozpouští. Při 0 oC se v 1 objemu vody rozpustí až 1300 objemů amoniaku. Ve vodním roztoku se amoniak, působením polárních molekul vody, vyskytuje jednak ve formě molekulární ? nedisociované (NH3) a jednak ve formě amonného iontu ? disociované (NH4+). Vzájemný poměr obou těchto forem závisí na reakci vody pH a na teplotě vody. Čpavek ve formě NH3 je ve vzduchu i ve vodě toxický pro všechny živočichy. Při zvýšené koncentraci může způsobit náhlý a hromadný úhyn ryb. Tab 1. Uvádí závislost obsahu jedovatého NH3 v procentech veškerého amoniaku na pH. Z tabulky vidíme, že se stoupající hodnotou pH stoupá podíl toxické formy amoniaku. Do pH 6,8 je podíl toxické formy amoniaku téměř nulový. Nad pH 7,6 je podíl toxického amoniaku pro ryby již nebezpečný. Podíl NH3 stoupá i se vzrůstající teplotou vody. Dále bylo zjištěno, že s klesajícím obsahem kyslíku ve vodě stoupá toxicita amoniaku.
Tabulka 1. Závislost obsahu NH3 v procentech veškerého amoniaku na pH při teplotě 25 oC.
| Reakce | 25°C | Reakce | 25 °C |
| pH | b
%NH3 |
pH | b
%NH3 |
| 6,8 | 0,22 | 8,4 | 12,13 |
| 7,0 | 0,55 | 8,6 | 17,95 |
| 7,2 | 0,86 | 8,8 | 25,75 |
| 7,4 | 1,36 | 9,0 | 35,46 |
| 7,6 | 2,14 | 9,2 | 46,55 |
| 7,8 | 3,35 | 9,4 | 57,99 |
| 8,0 | 5,21 | 9,6 | 68,63 |
| 8,2 | 8,01 | 9,8 | 77,62 |
Testy (TETRA, JBL, AQUA Control nebo AQUAR) a dalšími metodami stanovení zjistíme veškerý amoniak tj. sumu ( NH3+NH4+ ) na jeden litr vody. Podíl jedovatého NH3 vypočítáme podle vzorce a x b/100 kde a = mg veškerého amoniaku a b = % NH3, které pro dané pH přečteme z tabulky č.1.
Příklad: Testy jsme zjistili pH 7,8 a 3,0 mg (NH3+NH4+ ). Podíl toxického NH3 vypočítáme podle výše uvedeného vzorce: 3,0 x 3,35/100 = 0,10. Testovaná voda obsahuje 0,10 mg jedovatého amoniaku na litr vody. Většina výrobců tento jednoduchý přepočet ve svých návodech na stanovení amoniaku neuvádí a proto často dochází k omylům při hodnocení toxicity vody. Většina akvarijních ryb od velikosti K1 snáší maximálně 0,01 ? 0,05 mg/l NH3 .
Při intoxikaci amoniakem ryby z počátku jeví mírný neklid, jejich dech se zrychluje, ryby stoupají k hladině kde lze pozorovat nouzové dýchání. Neklid ryb se postupně zvyšuje, dech se zrychluje a je nepravidelný. Nastupuje fáze excitace. Ryby silně reagují na podněty z okolí, dochází k hromadné ztrátě rovnováhy, ryby plavou nekoordinovaně, trhavě vyskakují nad hladinu. V této fázi pozorujeme trhavé křeče svaloviny. Ryby se položí na bok, mají křečovitě rozevřenou tlamku a skřele. Poté následuje zdánlivé zotavení. Ryby zaujímají normální polohu a jeví mírný neklid. Žábry jsou silně překrvená. Tato fáze je vystřídána novou silnou excitací, zblednutím povrchu těla a následuje úhyn ryb.
Autointoxikace amoniakem
S tímto jevem se často setkávám u exportovaných ryb. Každý chovatel se snaží ryby před expedicí řádně vykrmit a zvláště jim před cestou ještě přidat. Při expedici se tyto ?baculaté ryby? dostávají velmi často do velkého stresu, jednak nešetrnou manipulací a jednak náhlou změnou životních podmínek ? ryby se často přemísťují do čisté vody, mění se pH a teplota vody. Stresující podmínky způsobují narušení metabolismu ryb. Při stresu se uvolněný amoniak nevylučuje respiračním systémem ale dochází ihned k hromadění amoniaku v krvi ryb. Ryby se tak otráví vlastními produkty látkové výměny. K autointoxikaci dochází zejména při překrmování ryb před expedicí krmivy s želatinou nebo krmivy obsahujícími vysoké procento dusíkatých látek. Ryby hynou velice rychle se stejnými příznaky, které jsem uvedl výše. K autointoxikaci ryb amoniakem může dojít, na rozdíl od intoxikace i za příznivých vhodných fyzikálně-chemických podmínek, kdy pH může být pod 6,8.
Dusitany
Dusitany, vedle toxické formy amoniaku, patří k nejnebezpečnějším toxickým látkám se kterými se při chovu ryb můžete setkat. Dusitany vznikají působením nitrifikačních bakterií jednak na metabolický amoniak a jednak a to hlavně na amoniak, který je produktem amonizace při mineralizaci nezkrmených zbytků potravy. Jedná se o oxidaci amoniaku na kyselinu dusitou (dusitany) pomocí nitritačních bakterií. Proto vedle amoniaku jsou v biologicky aktivních vodách přítomny i dusitany. Největší význam při přeměně amoniaku na kyselinu dusitou mají bakterie rodu Nitrosomonas. Fotografie č.1 ? Kolonie fcxnitratačních bakterií rodu Nitrosomonas europea 1000 x.
Rod Nitrosomonas nejaktivněji oxiduje amoniak na kyselinu dusitou (HNO2 ). Bakterie mají oválný tvar o průměru 0,6 mikrometrů a pohybují se pomocí bičíku délky až 30 mikrometrů. U bakteríí rodu Nitrosomonas převažuje gramnegativita. Nejvyšší aktivita nitrifikačních bakterií byla zjištěna za přítomnosti CO2 na alkalické části stupnice pH v rozmezí 7-9.
Toxicita dusitanů spočívá v tom, že kyselina dusitá se pomocí chloridových buněk velmi snadno dostává do respiračního systému ryb kde reaguje s krevním barvivem hemoglobinem za vzniku methemoglobinu, čímž se snižuje transportní kapacita pro kyslík. Při zvyšující-se koncentraci dusitanů ve vodě tak dochází doslova k udušení ryb.
Vyšší obsah methemoglobinu (Mhg) v krvi je doprovázen i změnou v chování ryb. Do 50 % MHG se ryby nejdříve rychlými pohyby otírají o předměty v oblasti žáber. Při obsahu MHG nad 50 % dochází ke ztrátám orientace a schopnosti reagovat na vnější podněty. Při obsahu více jak 80 % Mhg nastává úhyn ryb za příznaků dušení. Úhyny však nemusí nastat. Červené krvinky ryb obsahují enzym reduktázu, který přeměňuje methemoglobin zpět na hemoglobin. Stačí jen pravidelná kontrola obsahu dusitanů ve vodě a pravidelná výměna vody. Dojde-li přece k intoxikaci dusitany je nutné ihned ryby odlovit do čerstvé vody bez obsahu dusitanů. Vlivem reduktázy se ryby během 48 hodin zcela zotaví.
Dusitany jsou středním stupněm nitrifikačních procesů a z jejich koncentrace lze určit biologickou aktivitu filtrů umělých nádrží.
Dusičnany
Dusičnany jsou pravidelnou součástí přirozených vod. Dusičnany z přirozených zdrojů se obecně považují za netoxické Jejich negativní vliv na organismus ryb byl prokázán až při relativně vysokých koncentracích (nad 30 mg/l). Do akvárií se dusičnany dostávají se zdrojem vody nebo jako konečný produkt mineralizace organických dusíkatých látek. Vedle nitritačních bakterií, které oxidují amoniak na dusitany se v příznivých podmínkách nádrží uplatňují i bakterie nitratační. Tyto bakterie se specializují na přeměnu kyseliny dusité na kyselinu dusičnou. Nitratační bakterie jsou představovány především rodem Nitrobacter
Jsou to drobné tyčinky poněkud trojúhelníkového tvaru, dlouhé 1 ?m, široké 0,5 – 08?m., gramnegativní. Přítomnost těchto bakterií v nádržích s rybami je velmi důležitá, protože oxidují toxické dusitany na relativně neškodné dusičnany. Bakterie rodu Nitrobacter se shromažďují na místech s nejvyšším obsahem kyslíku a na vhodném povrchu, který soustřeďuje organické částice převážně částice detritu s průtokem látek látkové přeměny. Tyto podmínky nejlépe splňují filtry s co nejjemnější strukturou povrchu, nejlépe molitan s jemnou strukturou. Podle našich poznatků je nový filtr aktivní až po 10 -14 dnech provozu.
Celý proces mineralizace organické hmoty je ve skutečnosti mnohem složitější a probíhá přes několik meziproduktů. Změny všech forem dusíku lze obecně vyjádřit chemickou rovnicí:
2NH3 + 4O2 = 2 NO3- + 2H+ + 2 H2O
Dusičnany jsou posledním stupněm nitrifikačních procesů a z jejich koncentrace lze určit biologickou aktivitu filtrů umělých nádrží. Pokud se nezvyšuje významně obsah amoniaku, resp. dusitanů a naopak stoupá koncentrace dusičnanů, tak je to známka dobře funkčního systému filtrace nádrže.
Prevence:
- Pravidelná kontrola obsahu toxického amoniaku a dusitanů ve vodě.
- V případě, že se koncentrace dusitanů stále zvyšuje ihned zvýšíme objem filtru a průtok
- filtrace. Dále upravíme režim odkalování a výměny vody tak, aby přemírou krmení nedocházelo k hromadění toxických dusitanů nebo snížíme frekvenci krmení. Zvláště u krmení ryb totiž platí – lépe častěji a málo než dvakrát hodně.
- Důkladně, nejlépe denně, odstraňujeme výkaly ryb, nezkrmenou potravu popřípadě uhynulé ryby a jiné zbytky organických látek.
- V nádržích provozujeme vždy dva biologicky aktivní filtry, z nichž jeden čistíme, druhý necháme v chodu a naopak ? toto považuji z hlediska biologické aktivity vody za velmi důležitou praxi.
- Filtrační hmoty čistíme zásadně jen ve vodě z nádrže z které pocházejí. Filtrační hmoty nečistíme pod tekoucí vodou desinfikovanou chlorem ani pod proudem teplé vody.
- Zvýšený obsah dusičnanů odstraňujeme pravidelnou výměnou vody nebo použitím specifických ionexů na odstranění dusičnanů.
E) Přítomnost jiných toxických látek
V této kapitole se budeme věnovat jen těm toxickým látkám se kterými se v akvaristické praxi můžeme setkat a jejichž přítomnost nemůžeme ovlivnit ale můžeme sledovat jejich koncentrace a prevencí zabránit jejich účinkům na ryby.
A)Chlór a jeho sloučeniny
B) Zinek
A) Chlór a jeho sloučeniny: Chlór a sloučeniny uvolňující aktivní chlór se používají v úpravnách vody jako dezinfekční prostředky. Je to poslední operace před puštěním upravené vody do pitného vodovodního řádu většiny obcí a měst. Chlorované pitné vody musí obsahovat 0,05-0,3 mg.l ?1 aktivního chloru, aby byly zbaveny všech nežádoucích mikroorganismů. Aktivní chlór je pro všechny ryby velmi silně jedovatý. Podle našich zkušeností lze konstatovat, že koncentrace 0,05-0,3 mg.l-1 aktivního chloru při dlouhodobém působení je toxická pro všechny ryby. Dezinfekční účinky sloučenin chlóru a jeho toxické vlastnosti lze vysvětlit dvěma způsoby.
Při podrobném zkoumání chemických reakcí zjistíme, že konečným produktem reakcí sloučenin chlóru s vodou je kyslík ve stavu zrodu (O2). Například Savo obsahuje přes 4% chlornanu sodného NaCLO. Pokud chlornan sodný nalijeme do vody, nastává okamžitě reakce za vzniku kyslíku ve stavu zrodu. 2NaCLO ? NaCL + O2^.
Kyslík ve stavu zrodu je mimořádně silným oxidovadlem a smrtící látkou pro většinu vodních živočichů. Jeho účinek spočívá v tom, že oxiduje ?spaluje? povrchové živé buňky. U ryb jsou nejcitlivější žábry, oči a konečky ploutví. Chlór je pro ryby toxický i tím, že se přes žaberní systém (přes chloridové buňky) dostává do krve.
Příznaky intoxikace chlorem
Při celkovém působení chlóru se projeví především poruchy nervové soustavy. Klinické příznaky intoxikace ryb chlórem se projevují počátečním silným neklidem, ryby se snaží uniknout z nádrže (vyhledávají náhradní dýchání) objevují se u nich svalové křeče, ryby se pokládají na bok a lze u nich pozorovat křečovité pohyby tlamy. Při koncentraci chlóru nad 0,3 mg/l ryby postupně hynou. Povrch těla ryb je světlejší barvy. Na žábrách můžeme pozorovat šedobílý povlak
Prevence:
- Pravidelně sledujeme obsah chlóru ve vodě zvláště u těch zdrojů, kde se chlór používá
- k dezinfekci vody pro pitné účely ? úpravny vod větších měst.
- Používáme-li vodu dezinfikovanou chlorem k výměnám vody v nádržích použijeme předem přípravky k neutralizaci chlóru např. Sanil (Sera), AquA Regulátor (AQUAR).
B) Zinek: S intoxikacemi ryb zinkem se setkávám velmi často. Zinek se do vody dostává z pozinkovaných trubek rozvodů vody zvláště tam, kde se k ohřívání vody používá teplé vody přímo z vodovodního systému a platí – čím delší je rozvod trubek, čím více používáme teplou vodu k výměnám vody, tím větší je nebezpečí kontaminace zinkem. V přírodě se zinek vyskytuje ve formě sloučenin. Nachází se v rostlinách, nejvíc v obilninách, houbách a živočišných tkanivech. Zinek je součástí metabolismu buněk u všech živých systémů a významně se podílí na funkci enzymů. V živočišných organismech je především ve žlázách a tkanivech se speciální funkcí např ve slinivce břišní, mozku, pohlavních orgánech. Nejvíce je ho v prostatě, pohlavních žlázách a sekretech pohlavních žláz. V ústřicích je přibližně 0,95 mmol.kg-1 tkaniva. V těle člověka je celkem 2,2 g zinku tj. přibližně 0,45 mmol.kg-1 tkaniva.
I přes význam zinku pro vše živé je působení nadměrné koncentrace zinečnatých iontů pro vodní živočichy toxické. Zinek patří ke kovům s vysokou biologickou účinností. Zinek je nebezpečný tím, že sráží bílkoviny. Pro většinu vodních živočichů a zvláště pro ryby, které chováme v měkkých a ?kyselých vodách?, se letální (smrtelná) koncentrace pohybuje okolo 0,1 mg Zn2+. l-1. V koncentraci 0,2 mg.l-1 vyvolává křeče a poruchy dýchání u plůdku většiny druhů ryb. V koncentraci 0,4 mg.l-1 vyvolává vymizení plžů. Koncentrace pod 1 mg/l ničí prvoky. Jsou ale výjimky. Například perloočky snesou koncentraci 3,5 mg.l-1 a nítěnky obecné(Tubiflex tubiflex) začaly hynout až při koncentraci 30 mg mg.l-1. Při mapování obsahu zinku v rychnovských rozvodech studené a teplé vody jsem zjistil, že koncentrace zinku ve vodě stoupá se stářím rozvodů, délkou rozvodu, s teplotou vody a v závislosti na pH a obsahu vápníku a hořčíku. Letální koncentrace zinku se zvyšovala s klesající reakcí vody, klesající celkovou tvrdostí vody a naopak. Ke zvýšené kontaminaci vody dochází především v teplém rozvodu vody při minimálním odběru v přirozených odstávkách jako je noc a delší. Kontaminace studené vody zinkem je minimální. U teplé vody se průměr obsahu zinku pohyboval kolem 0,3 mg.l-1 , zatímco u studených vod byl pod hranicí 0,01 mg.l-1 .
Příznaky intoxikace zinkem
Dýchací potíže. Ryby vyhledávají náhradní dýchání u hladiny. Pro patologickoanatomický obraz intoxikace je typické silný výron hlenu zvláště na skřelích a žábrách ale i na povrchu celého těla. Při vyšších koncentracích pozorujeme křeče v oblasti skřelí, tlamky ryb, zástavu dýchání a většinou hromadný úhyn. Otravu zinkem lze snadno zaměnit s onemocněním žáber ryb, především s napadením žáber žábrohlísty nebo s bakteriálním onemocněním žáber. Proto je důležité mikroskopické vyšetření žáber ryb a stanovení obsahu Zn ve vodě.
Prevence:
1) Pro chov a odchov ryb nepoužívat vodu kontaminovanou zinkem.
2) K ohřevu vody zásadně nepoužíváme teplou vodu z pozinkovaného potrubí
3) Při výměnách vody používáme regulátory obsahu škodlivin (AQUA Regulátor, který váže chlor a toxické kovy do neškodné formy.).
4)Provádět pravidelnou kontrolu obsahu zinku ve vodě (Test AQUAR Zn).